Stále více českých hráčů a hráček vyráží na zkušenou do zámoří. Loni na podzim se vydala do Spojených států amerických také Markéta Fišerová z Jižního Města, která je známá jako Maku, a lakrosu se věnuje od pěti let. O své zkušenosti z USA a také o to, jak je v kontaktu s lakrosovým děním u nás, se s námi podělila. „Chybí mi zlatá česká kuchyně a hromadná doprava,” zmiňuje mimo jiné sedmnáctiletá Fišerová.
Kde v probíhající sezoně hraješ a na jaké úrovni?
Tento školní rok se mi naskytla šance studia v USA. Díky tomu navštěvuju střední školu a hraju lakros v zemi, která je jeho kolébkou. Při studiu střední může člověk hrát za školní tým a klub. Školní rok je rozdělen do trimestrů, během nichž se studenti zaměřují pokaždé na jiný sport. Lakros je jarní sport a jestli člověk chce mít šanci, že bude osloven vysokou školou, aby za ni hrál, je vlastně povinnost hrát i za klub. Mně se podařilo dostat do klubu NXT, který je 10. nejlepší v USA. Každá věková kategorie má dva týmy. Za lepší hrají holky, které jsou pak oslovovány školami z první divize jako třeba Boston College, Syracuse či Loyola. Já působila v druhém týmu. Za NXT jsem hrála celý podzim. Přes zimu jsem plavala a teď na jaře mi začíná školní liga. Ta probíhá jen mezi školami z jednoho státu. Tady ve státě Delaware ale bohužel lakros není tolik populární. Měla jsem ovšem štěstí, že lakrosový tým naší školy je velmi dobrý. Minulý rok vyhrál státní turnaj a díky tomu dostáváme příležitosti si zahrát přípravné zápasy s lepšími školami z jiných států, jako jsou Maryland či Pensylvánie.
Co ti hraní lakrosu za mořem dává? Co ses tam naučila?
Člověk si zde musí místo v týmu zasloužit, na trénincích se musí předvést natolik, aby ho vybrali do zápasové sestavy. Je tu hodně holek, které trénují se zbytkem týmu, ale pak celý zápas prostojí na střídačce. Naučila jsem se tu nebrat místo v týmu jako samozřejmost a že pokud chci hrát, musím na sobě pracovat, abych byla lepší než ostatní. A také musím být schopná odehrát celý zápas, aniž bych střídala. Jejich herní taktiky jsou velmi rozdílné od českých. Zdejší hráčky mají skvělou fyzičku a jsou velmi agresivní. Čemu jsem se také musela přizpůsobit, byla jiná pravidla. Největší změna byla v počtu hráček, hraje se zde 11+1, což mění právě i taktiku.
Jaké jsou rozdíly mezi lakrosem v USA a Česku?
Největší rozdíl je v kvalitě. Každý český tým má své „hvězdy“, ale tady je tým takových hvězd plný. Rozdíly mezi hráčkami z jednoho týmu nejsou tak drastické jako v Česku. Když nejsi dost šikovný, nebudeš holt v týmu, a pokud chceš být součástí, tak na sobě musíš hodně pracovat sám ve volném čase. Holky, se kterými hraju, jsou zrovna ve věku, kdy se snaží, aby si jich vysoké školy všimly a nabídly jim místo v týmu. Pro ně nění lakros hobby, pro ně je to cesta, jak získat místo na výběrové škole třeba i se stipendiem, a proto je jejich nasazení na hřišti i mimo něj velmi vysoké. Velmi rozdílné jsou také podmínky, ve kterých tu trénují. Každý den po škole je dvou až tříhodinový trénink buď v posilovně, nebo venku na hřišti. Sport je zde navíc sponzorován známými značkami jako třeba Nike, Under Armour či New Balance.
Je něco, co bys chtěla přinést do lakrosu v Česku?
Obecně bych ho chtěla více rozšířit, aby lidé o tomto skvělém sportu věděli. To by přineslo mnoho nových hráčů a sponzorů. A co se týče stylu hry a pravidel, chtěla bych zavést 11+1 hráčů na hřišti. Mně osobně přijde, že hra je více různorodá a atraktivnější.
Jakým způsobem jsi v kontaktu s trenéry a hráčkami u nás?
S trenéry jsem domluvena na individuálním plánu. Před několika týdny přijelo do USA pár mých kamarádek, které jsou mé spoluhráčky a trenérky. Strávila jsem s nimi čas a mohla pokecat o různých novinkách. Ale jinak si průběžně píšu s trenéry i spoluhráčkami o lakrosu, ale i o jiných věcech. Na konci minulého roku se mi i podařilo si zahrát s českým týmem v Hong Kongu turnaj v sixes, což také pomohlo se znovunavázáním kontaktů.
Jak přijali v USA zprávu, že lakros bude na olympijských hrách? Jsou viditelné změny v přístupu k sixes?
Zdejší hráčky a hráči lakrosu jsou z toho velmi nadšení a plní nadějí na medaili. Dokonce se tu i řeší, zda by mohli hrát i Haudenosaunee/Irokézové, i když vlastně nereprezentují vlastní stát. Že by se tu ovšem sixes začalo hrát nějak víc, bych neřekla. Ale myslím, že postupem času se tato varianta více rozšíří.
Co ti v zámoří nejvíce chybí?
Určitě má rodina a kamarádi. Ale našla jsem tu mnoho nových kamarádů, takže tu nejsem sama a opuštěná. Co mi ovšem také chybí, je zlatá česká kuchyně a hromadná doprava, po které není v mém okolí ani stopa.
Text: Pavel Urban
Foto: archiv Markéty Fišerové a Kateřina Hrubá